Skupina dobrodruhů sdružená kolem Cahika je již nějakou dobu dobře známa. Jistě není náhodou, že před dvěma roky úspěšně dobyla severní pól a loni se dokonce zúčastnila cestování časem. Proto nikoho příliš nepřekvapilo, když si letos tato družina vytyčila další nelehký úkol, a to zdolat zeměkouli za pouhopouhých 8 dní.
Den první
Cesta byla zahájena v sobotu 22. srpna na vyškovském nádraží, odkud se více než třicetičlenná výprava přesunula autobusem do Londýna, který byl pro tentokrát zhmotněn ve formě vřesovického tábořiště. Zde jsme se všichni posadili a diskutovali o způsobu, jak zeměkouli zdoláme. Padly nějaké návrhy na státy, které by bylo zajímavé navštívit, a na základě těchto nápadů byla určena trasa. Jelikož nejdůležitější otázka byla zodpovězena, zbývalo již pouze rozdělit rozsáhlou družinu na 3 menší skupiny. První skupinu si vzal na starosti Cahik a Zouhy, druhou Bjetka a Libor a třetí pod svá křídla schovala dvojice Rapan a Zdenál. K nim ještě přibyli Vojta a Ondra jako nonstop pomocníci, Il jako zdravotní podpora a Ivet s Tomem se svým gastronomickým arsenálem.
Po seznámení se s londýnským letištěm bylo nutné vyřídit všechny nutné administrativní i jiné záležitosti. Na úvodním nástupu obdrželi všichni členové detailní mapu na cestu (gumový miniglóbus), seznámili se s pravidly chování během cestování, vyrobili si slavnostní trička na cestu a tak už zbývalo jenom získat potřebná víza a vyměnit peníze za potřebné cizí měny. I to se nakonec podařilo, a proto jsme mohli večer všichni zasednout ke slavnostnímu ohni, vyhodnotit den, zahrát si veselé hry a zazpívat si cestovatelskou píseň („Kolem světa jen za osm dní, zážitek to bude nevšední…“). Po večerce všichni zalehli do svých stanů připraveni na půlnoční přelet na jih – do sluncem vyhřátého Řecka.
Den druhý
Z poklidných spánků a snů o olivovém oleji však všechny z nenadání probralo hřmění z oblohy. Náš průlet řeckou letovou zónou pobouřil celé osazenstvo Olympu, které se přišlo na vlastní oči podívat, co se vlastně děje. Nechyběl vládce bohů Zeus, bůh moří Poseidon, temný bůh podsvětí Hádes, krásná Afrodita či moudrá Athéna, kovář Hefaistos, bůh slunce Apolón, posel Hermés ani samotný bůh války Áres. Naštěstí cestovatelé vše vysvětlili, proto jim bylo odpuštěno a od Afrodity byli navíc pozvání na olympijské hry, které byly následně zahájeny olympijskou štafetou a slavnostním zapálením olympijského ohně. Soutěžilo se v disciplínách běžeckých, lukostřeleckých, lanových i vodních a po obědě byli ti nejlepší na stupních vítězů dekorování medailemi. Po náročném dopoledni a vynikajícím obědě si všichni zajisté rádi odpočali, nastřádali nějaké to dřevo na oheň a otužilejší se i vykoupali v rybníce. Jelikož řečtí bohové chtěli za svoji vstřícnost také nějakou službu, vypomohli jim cestovatelé získat významné chrámy a zasvětit jim je. Náročný den si zasloužil poklidné posezení u hřejivého plamene táborového ohně. Ovšem ani toho si cestovatelé příliš dlouho neužili, protože je svojí návštěvou poctil bůh podsvětí Hádes doprovázený převozníkem Cháronem a pozval je do své říše. Podzemí bylo nutné navštívit o samotě, za úplné tmy a ticha, přesto se ti nejodvážnější nenechali zastrašit a výpravu i přes nevrlé Cháronovo chroptění absolvovali. Potom však již bylo nutné zalehnout do spacáků a připravit se na dlouhou a náročnou cestu na východ – do velkého Ruska.
Den třetí
Probuzení v Rusku bylo příjemné, a to za zpěvu ruských národních melodií. Obyvatelé místní vesnice zanechali svých prací na polích a stepích a přátelsky přivítali nečekané návštěvníky. Po dobré snídani dokonce cestovatele naučili některým dovednostem potřebným k přežití na Sibiři – rozdělávání ohně, uzlování a orientaci na mapě. Všichni tak byli dobře připraveni na veselá zápolení v koulování, lyžařský slalom (s lyžemi na jedno použití) a zacházení s chladnými řeznými a sečnými nástroji. Následoval oběd, odpolední klid, příprava ohniště a koupání. V poklidném dni v ruské náruči jsme tak úplně zapomněli, že nemáme lístky na vlak po transsibiřské magistrále. V nastalém shonu tak všichni museli vyrazit do lesa, poshánět lístky a nechat si je označit u výpravčího. Zákeřným revizorům naštěstí všichni úspěšně utekli, proto se po večeři a programu u ohně mohlo odcestovat ještě dále na východ – naším cílem pro další den byla zem vycházejícího slunce, Japonsko.
Den čtvrtý
V Japonsku jsme se probrali akorát do ranního rozjímání místních jogínů, kteří nám ukázali jak po ránu správně protáhnout tělo. Díky této důkladné proceduře byli všichni dobře připraveni na dopolední výcvik Ninja bojovníků. Jednotliví Ninjové zápolili v překonávání údolí, střelbě z luku i v zastavování nepřátelských šípů. Ti menší, kteří se do výcviku nezapojili, se poté bavili skládáním origami. Odpolední klid byl narušen dvěma událostmi – jednou nepříjemnou, kdy se tábořiště stalo místem souboje dvou znepřátelených samurajů (naštěstí ten dobrý zvítězil) a jednou velmi příjemnou spojenou s předáním dortu Bjetce, která toho dne slavila narozeniny. Ještě jedna nepříjemnost se ovšem stala – podařilo se poztrácet lístky na šinkansen, a proto bylo nutné je před večeří všechny najít, aby se mohlo cestovat dál. To se podařilo, tudíž nám nic nebránilo zasednout k večernímu ohni, zazpívat několik písniček a připravit se na další destinaci na další kontinent – lodí do Austrálie (na klokaní lapálie).
Den pátý
Ranní probuzení však nebylo vůbec příjemné. Rány a dým po celém tábořišti napovídal, že připlutí ke břehu nebylo příliš úspěšné a že loď s celou posádkou ztroskotala neznámo kde. Než se cestovatelé stačili rozkoukat, naběhla na ně čtveřice ozbrojených domorodců, z jejichž očí a hladových žaludků bylo možné vysledovat krutou realitu – ztroskotali jsme v zemi lidojedů. Naštěstí se však ukázalo, že tento lidožravý kmen patří do skupiny lidožroutů-vegetariánů, proto bylo přislíbeno, že cestovatelé nebudou snědeni (prozatím). Dokonce jim byla od domorodců (An Ngulu Rap, Hy Ngulu Zou, Bor Ngulu Li a Ta Ngulu Voj) nabídnuta pomoc s opravou lodi a získáním zásob za výpomoc obyvatelům vesnice. Díky tomu, že na své prozatímní cestě cestovatelé nasbírali spoustu zkušeností a mnoha odbornostem se naučili, nebyl to žádný velký problém, a proto se podařilo získat vše potřebné na další cestu – kotlík, sekerku, lékárničku, zápalky, mapu a mnoho dalšího. Jelikož se s domorodci podařilo navázat velice dobré vztahy, byli cestovatelé pozváni na večerní oslavu spojenou s uvařením některých méně pozorných turistů, což nebylo možné odmítnout. Do poklidného průběhu dne však zasáhla událost, která vše otočila o 180 stupňů.
Během rutinního obědvání byla zákeřně unesena Ivet, která byla nejen vynikající kuchařka, ale především naše kamarádka, a proto bylo jednohlasně rozhodnuto, že bude urychleně vypravena záchranná mise. Naštěstí náčelník An Ngulu Rap věděl, že za tímto odporným činem musí stát zlý šaman vysoce lidožravého sousedního kmene, nasměroval výpravu správným směrem a nabídl se s výpomocí.
Nebylo tedy na co čekat. Všichni si (více či méně) urychleně sbalili to nejnutnější a po obědě jsme oddíl po oddíle vyráželi do vzdálených krajů. Cesta byla dlouhá a náročná, v pozdní odpoledne se však nakonec všem podařilo dosáhnout cílového bodu. Bylo rozhodnuto, že zachránit Ivet půjdeme až po západu slunce a budeme doufat, že zlého šamana překvapíme. Zbylý čas tak byl využit pro vytvoření pohodlných podmínek pro noční přespání a především pro uvaření výborné kotlíkové gulášovky. Když zmizely i poslední sluneční pozdravy za chřibské kopce, navštívil naše přechodné stanoviště náčelník An Ngulu Rap a zavedl nás do sídla lidožravého šamana, který na nás již čekal a oznámil, že Ivet v žádném případě nevydá. Slovní konfrontace mezi šamanem a An Ngulu Rapem přešla až do ohnivého souboje na život a na smrt, který nakonec znamenal šamanovu definitivní zkázu. Naše Ivet tak byla slavně a heroicky zachráněna a tak jsme mohli již s lehkým srdcem strávit poklidnou noc v tichém lesním porostu.
Den šestý
Ráno a dopoledne šestého dne našeho dobrodružství jsme trávili na cestě do Austrálie (po tradiční Mildově pomazánce v krabičce Perla k snídani). Po cestě se nic neočekávaného nestalo, a proto jsme byli v poledne přivítání opět domorodci, tentokrát však již velmi přátelskými, civilizovanými a hlavně australskými. Místní náčelník nás uvítal velmi srdečně a nabídl nám možnost strávit v místní vesnici celý den. Mohli jsme se zde tedy bezstarostně naobědvat, využít australského slunce pro osvěžující koupací aktivity a nachystat slavnostní večerní oheň. Jako vzpomínku na nebezpečnou a exotickou Papuu-Novou Guineu jednotlivé oddíly ve volném čase vytvořily mapu tohoto kraje a také nádherné herbáře, ve kterých pojmenovaly dosud neznámé květiny, jež po cestě našly. Před večeří bylo třeba sehnat lístky na letadlo do Brazílie, což však pro zběhlé cestovatele nebyl vůbec žádný problém. Před usednutím k večernímu ohni si ještě děti vyzkoušely, jaké to je být vedoucími a vedoucí se na chvilku proměnili v nezbedné a neposlušné děti, které zápolily na opičí dráze a poté také v nebezpečných kláních na život a na smrt a na Zouhyho…
Na večer si Vojta připravil soutěž o nejlepšího pěvce a pěvkyni, o nichž rozhodovala porota složená z nejznámějších australských popových ikon v čele s nestárnoucím Krokodýlem Dundee. Po nádherných pěveckých výkonech nás k překvapení všech navštívil sám Poseidon, který jako by zabloudil z našeho pobytu v Řecku. Vše však bylo záhy vysvětleno, když jsme se dozvěděli, že jsme během naší cesty do Austrálie překročili rovník a dle starých námořnických tradic musíme být pokřtěni. Každý tak byl jeden po druhém pokřtěn slanou vodou (opravdu hodně slanou…) a za odměnu obdržel perlu z Poseidonova podmořského království. A pak už jen bylo třeba zalehnout a absolvovat noční přelet na další kontinent – tentokrát do Jižní Ameriky, do Brazílie.
Den sedmý
Když jsme se v páteční ráno probouzeli, věděli jsme, že jde o poslední den našeho cestovatelského dobrodružství. Proto bylo velmi příjemné, že budíček tentokrát obstarali praví brazilští muzikanti a tanečníci, kteří všechny přivítali v Rio de Janeiru a pozvali nás na tradiční karneval. V duchu karnevalového rejdění se nesla i rozcvička, která sloužila jako krátká instruktáž latinsko-amerických tanců. V průběhu dopoledne jsme se přesunuli do Sao Paula, kde se v té době zrovna konalo Mistrovství světa ve fotbale. A jelikož jsou všichni cestovatelé zároveň i velmi zdatní fotbalisté, této události se také aktivně zúčastnili. Celé mistrovství bylo zahájeno krátkým slavnostním ceremoniálem, během kterého byly jednotlivé týmy rozlosovány do skupin a byl představen hlavní rozhodčí turnaje. Zlatým vrcholem ceremoniálu pak bylo představení turnajového maskota, a to rozkošné, téměř dvoumetrové, Šmoulinky. Po slavnostním výkopu, který samozřejmě něžně obstarala Šmoulinka, mohlo být mistrovství považováno za zahájené a postupně se tak spolu mohly utkat týmy Německa, Anglie, Španělska, Argentiny, České republiky a samozřejmě také domácí Brazílie. Všechny zápasy měly tu nejvyšší kvalitu a uváděly diváky do varu a Šmoulinku do nejednoho akrobatického čísla. Vítězný však mohl být pouze jeden tým, a tím se stal domácí výběr Brazílie. Po dekoraci vítězů a mlaskáníhodném obědě se všichni přesunuli zpátky do Ria, kde začal slibovaný karneval. Pro cestovatele maskované vlastnoručně vyrobenými škraboškami byla připravena řada soutěží, dobrot a především tombola, ve které mohl každý vyhrát zajímavou cenu.
Zatímco se většina tábořiště dobře bavila v karnevalovém reji, ti nejšikovnější obstarávali v průběhu celého dne opravdový vrchol dne i týdne, a to hranici pro závěrečný slavnostní oheň. Jelikož se vše úspěšně a včas podařilo, mohli jsme si se západem slunce naposledy nastoupit a naposledy odejít k večernímu ohni. Zapálení závěrečného ohně bylo tradičně nádherné a uchvacující – pomocí fagulí ze čtyř světových stran. Když pak za zpěvu Vlajky začaly plameny pomale oblizovat hranici a vytvářely přímo magickou atmosféru, každý si dobře uvědomoval, že něco takového zase hodně dlouho neuvidí. Závěrečný oheň se nesl v duchu hodnocení celého týdne, předávání diplomů a camrátek, tradičního posledního soudu a také těch nejoblíbenějších a nejkrásnějších táborových písniček. Nic však netrvá věčně, a proto i tyto nádherné okamžiky musely skončit a cestovatelé postupně odcházeli do svých stanů ubírat se do světa poklidných snů.
Den osmý
Jelikož cesta z Brazílie do Anglie proběhla v pořádku, mohli jsme si hrdě říct – DOKÁZALI JSME TO! Dokázali jsme objet celou zeměkouli za 8 dní a přitom si užít spoustu legrace a zažít nejedno dobrodružství. Proto, když jsme dopoledne opouštěli tábořiště a z oken autobusu jedoucího do Vyškova jsme mávali vřesovické přírodě, neodnášeli jsme si jen diplomy, camrátka či sladkosti, ale především nevšední zážitky, mnohá nová přátelství a krásné vzpomínky, které v nás vydrží už navždy.
V tomto kolektivu jsme už cestovali na Severní pól, proti směru toku času i kolem celé zeměkoule! Kam se tedy vypravíme příště?…