Psala se sobota 23. srpna roku 2014, když do vřesovického tábořiště dorazila skupinka kluků a holek, kterým šla z očí vyčíst odvaha, zarputilost, ale také mnoho nezodpovězených otázek. Otázek, na které jim již za chvíli měl odpovědět Rapan…
Aby byl tento příběh úplný, musíme se vrátit téměř o rok zpátky do minulosti, kdy se Rapan – vynálezce amatér – vrátil z úspěšné výpravy na severní pól. Již tehdy, v záplavě dobyvatelské euforie, dostal nápad na sestrojení něčeho velkolepého. Zavřel se na několik měsíců do laboratoře a o svých poznatcích dával vědět pouze krátkými informacemi ze svého deníku. A již brzy spatřil světlo světa STROJ ČASU. Rapan svůj stroj dokonce sám vyzkoušel a úspěšně se vypravil do roku 1914. Když se však vrátil zpět do současnosti, zjistil, že 100 let v minulosti zůstal jeho deník se všemi záznamy, výpočty, simulacemi. Co kdyby deník někdo našel a zneužil ho? To si Rapan nemohl vzít na svědomí, a proto přes inzerát sehnal skupinku odvážných badatelů i dobrovolníků, kteří se měli vydat zpět do minulosti pátrat po tomto ztraceném deníku…
Jelikož všechny otázky byly zodpovězeny, mohl být sestaven výzkumný tým. V něm byli kromě Rapana také významní badatelé v různých oborech – Cahik, Bjetka, Milda, Sonik a Zouhy, kteří však necestovali a čekali v táboře na úspěšný návrat výpravy. Za průvodce v době, do které se měla statečná družina vypravit, byli vybráni mladí dobrodruzi Vojta, Libor a Zdenál. Nepostradatelnou součástí družiny pak byla ještě zdravotnice Il, a kuchařské duo Tom & Ivet.
Když byly všechny organizační náležitosti vyřízeny, mohli se všichni ubytovat v základním táboře a čekat na večer, neboť stroj času mohl cestovat pouze za tmy. Než však přišel večer, bylo potřeba splnit několik úkolů. Nejprve si každý člen družiny vyrobil slavnostní tričko a poté bylo potřeba ověřit schopnosti družiny a získat důležité zásoby na náročnou a nebezpečnou cestu. Obtížných úkolů se každý zhostil velice svědomitě, a proto se všichni večer mohli zúčastnit soutěže Máme rádi pohádky, kterou si připravila Il. Nevítanými návštěvníky o tábořiště byly bohužel deštivé mraky, a proto se večerní program odehrával v zakrytém hangáru. Avšak ani déšť nemohl zabránit vrcholu dne, a to očekávanému cestování do minulosti, do roku 1914. Proto se všichni přesunuli ke stroji času, nastavili všechny kontrolky a páčky do potřebných poloh a vystartovali. Cesta doprovázená audiovizuálními jevy spojenými s transdimenzionálním transportem dopadla dobře a všichni mohli ulehnout do svých stanů a těšit se, že se druhý den probudí v roce 1914.
Něco se však šeredně pokazilo… Do stanů rozespalých táborníků hned po ránu naběhla tlupa divokých pravěkých lidí, pro kterou byla družina jen vítaná možnost něčeho k zakousnutí. Naštěstí se však podařilo (na pravěké poměry) vzdělané náčelnici pralidí vysvětlit záměr družiny a ta tak mohla v tábořišti bezpečně zůstat a dokonce naučila pravěké lovce ranní rozcvičce. Náčelnice však družinu pověřila náročným úkolem, a to udržením ohně v tábořišti! Po vyvěšení sokolské vlajky v tábořišti se všechny děti naučily zacházet s lukem a šípy a po svačině proběhly zkoušky individuálních schopností jako např. plavání na suchu, lezení po laně či tvorba papírových škrabošek. Následoval oběd a poté zasloužený polední klid (především pro znavené pralidi :). Po povinném nanošení dříví z lesa pro večerní oheň pověřila náčelnice pravěkého kmene družinu důležitým úkolem. V lese mohly děti nalézt jednotlivé členy tlupy a po splnění různých úkolů od nich získat kameny pro lov vysoké zvěře. Za pomocí kamenů a oštěpů poté mohly děti zkusit ulovit šavlozubého pradivočáka a všem se to opravdu povedlo. Proto si všichni zasloužili večeři a také večerní program, který se tentokrát konal u ohně a za zvuku kytarových tónů. Den v pravěku byl krásný a náročný, ale s příchodem tmy do tábořiště bylo nutno vstoupit opět do stroje času a pokusit se pokračovat v pátrání po Rapanově deníku. Snad bude druhý pokus úspěšnější a druhý den se všichni probudí v roce 1914…
Nebylo tak příjemným překvapení, když se s prvními ranními paprsky po táboře začal ozývat zvuk bubnu a procházejícího průvodu mužů oblečených v staroegyptském oblečení. Vše bylo vysvětleno během slavnostního nástupu, kdy se objevila sama největší egyptská královna Kleopatra společně se svými poradci. Mocná Kleopatra nakonec nedala všechny cestovatele hodit lvům, ale nechala je strávit den ve své říši. Dopoledne strávili táborníci plněním úkolů s pilou i sekerou, obléháním města či vytahováním artefaktů z bedny plné hadů. Jelikož Kleopatřina pohostinnost byla nezměrná, vypomohli jí navečer cestovatelé s hledáním faraónských hrobek. Když se den nachýlil k večeru a bůh slunce Ra dokončil svoji pouť na obloze, uzavřeli všichni společně den strávený v Egyptě s veselými písněmi u ohně. Všeobecné veselí však bylo přerušeno příchodem jednoho z Kleopatřiných služebníků Rapsese, který vyslal cestovatele na večerní pátrací akci po tajném textu ukrytém ve svíčkami osvíceném lese. Bájný text zašifrovaný hieroglyfy se nakonec podařilo vyluštit, a proto všichni mohli po náročném dni utíkat do postelí. Ještě předtím však bylo nutné posunout se v čase a doufat, že tentokrát se cesta do roku 1914 již vydaří…
Ovšem ani další den nezačal tak, jak by si sám Rapan představoval. Ze stanu totiž tentokrát rozespalé cestovatele vytáhly rány koltů a zápach střelného prachu. Během chvilky na náměstíčko přiběhl šerif jak vystřihnutý z westernových filmů a hned za ním i další ozbrojení kovbojové a kovbojky. Zjevně se tak podařilo docestovat pouze do období Divokého západu. Ještě horším zjištěním byla ztráta součástek ze stroje času, bez nichž nebylo možno odcestovat do roku 1914, ani se vrátit zpátky do současnosti. Bylo jasné, že stroj času museli ukrást bandité, kteří tábořiště po ránu přepadli. Ještě předtím, než šerif svolal pátrací akci po banditech, proběhly zábavné soutěže v uzlování, hbitosti či vrhu téměř čímkoliv. Jelikož byli bandité postřeleni, bylo možno je vystopovat, což se podařilo a všechny ukradené součástky byly získány zpět. To bylo nutno oslavit veselým večerním programem, kdy se mimo jiné soutěžilo o nejlepšího pěvce a pěvkyni, a pak již bylo možno opustit Divoký západ a postupovat časem zase o pár let dopředu.
Další ráno (již středeční) probudila mladé cestovatele píšťalka ženy oblečené v sokolském kroji, která neřešila odkud cizinci pochází a okamžitě všem naordinovala poctivou sokolskou rozcvičku. Všeobecný povyk v tábořišti přilákal i další obyvatele městečka, jejichž oblečení nenechalo nikoho na pochybách, že se konečně podařilo trefit tam, kam výprava mířila již od samého počátku. Do roku 1914. Na nástupu promluvil sám starosta Vřesovic, který představil městskou radu – majitele pivovaru, bankéřku, místního kněze, potulného pěvce, velkouzenáře i náčelnici Sokola. Starosta vyslechl problémy výpravy, bohužel však o žádném deníku neměl nejmenšího tušení. Navrhl však, aby cestovatelé obešli jednotlivé členy rady a v jejich kronikách a záznamech zkusili nalézt informace o nějakých zvláštních událostech. A dopolední pátrání bylo opravdu úspěšné a podařilo se najít místo pravděpodobného přistání Rapanova stroje času. Nebylo tedy na co čekat. Cestovatelé si sbalili jen to nejnutnější a vyrazili na místo. Po cestě je čekalo několik nástrah, táborníci museli projít tajným vojenským územím se zavázanýma očima či rozpoznat předměty, které do roku 1914 nepatřily. Zároveň si však museli počínat velmi opatrně, protože hrozilo přepadení některou z loupeživých výprav, které se v okolí potulovaly. V podvečer čtvrtého dne v minulosti tak cestovatelé dorazili na místo původního přistání stroje času a k radosti všech nalezli to, co hledali – potrhané stránky Rapanova deníku. Všechny stránky byly poctivě posbírány a uchovány k navrácení, za odměnu si pak všichni mohli pochutnat na báječné gulášovce z kotlíku s čerstvě trhaným chlebem. Mňam! Posilněni výbornou večeří a dobrým pocitem z úspěšně splněné mise tak mohli všichni svižným krokem zamířit zpět do tábořiště, nastoupit do stroje času a vrátit se zpátky do současnosti. V tábořišti však byly cestovatelé nepříjemně překvapeni, když místo stroje času našli pouze vzkaz od loupeživé výpravy, která stroj času ukořistila a požadovala za něj nemalé výkupné. A na takovou akci bylo lepší se dobře vyspat.
Hned ráno přišla pro výpravu dobrá zpráva. Místní bankéřka přislíbila, že dá cestovatelům peníze z banky, aby získali stroj času zpět. Posilněni rychlou snídaní tak mohli všichni vyrazit na smluvené místo a získat stroj času zpět. Jaké však bylo překvapení všech, když na místě setkání objevili neporušený stroj času a tři klobouky, které zde museli nechat zbabělí bandité při úprku, když spatřili blížící se početnou a odhodlanou výpravu. Konec dobrý, všechno dobré! Do večerního odletu však byla spousta času, proto cestovatelé strávili krásný slunečný den ve Vřesovicích roku 1914. Během Dopoledne naruby se děti proměnily ve vedoucí a vedoucí v děti. Děti si tak na vlastní kůži vyzkoušeli, že připravit zábavný program a zkrotit zlobivce není tak úplně jednoduché. Odpoledne se ještě cestovatelé procvičili v poskytování první pomoci a celý krásný den zakončili zpěvem oblíbených písniček u ohně. S příchodem černočerné tmy pak přišlo poslední spuštění stroje času a nastavení roku 2014. Konečně návrat domů…
Rapanův stroj času měl však zřejmě velký smysl pro humor a ironii, a tak místo klidného probuzení na počátku 21. století čekala táborníky skupinka prapodivně oblečených postav vítající cestovatele v roce 2114. Stroj času se tak zjevně o 100 let spletl. Jelikož používaný starý model stroje času uměl cestovat pouze v noci, bylo nutné strávit další zajímavý den v ještě zajímavější době. Jaké bylo štěstí, že se zrovna v tento den konaly Letní olympijské hry 2114 a hostitelským městem se zrovna staly Vřesovice. Takto významné události se nemohli nezúčastnit ani táborníci a po slavnostním zapálení olympijské pochodně svedli vyrovnané souboje ve čtyřech disciplínách – lukostřelbě, šermu, hodu kompaktním diskem či běhu s vertikálními překážkami. Slavnostní vyhlášení proběhlo po obědě a nejlepší z nejlepších byli ocenění na stupních vítězů medailemi a vítězové a vítězky též pravým olivovým věncem z habru. Nebylo však důležité zvítězit, ale dobře se bavit! Sluncem prozářené odpoledne se neslo ve znamení veselých her a soutěží, kdy si každý mohl urvat kolik bonbónů chtěl. Mezitím začala na okraji tábořiště vznikat mohutná dokonale pravidelná hranice, která netrpělivě čekala na své slavnostní zapálení… Její čas měl přijít již za chvíli.
S příchodem tmy do tábořiště přišel zároveň i čas na poslední oheň. Na pokyn „Zapalte oheň“ nastoupila čtveřice Cahik, Milda, Zouhy a Vojta ozbrojená hořícími fagulemi a za odříkání poselství ze všech světových stran přivedla hranici k plamenům. Během několika vteřin se všem naskytl magický pohled na skotačící jazyky plamenů, které se divoce probíjely skrze praskající dřevo, aby ze sebe nechaly sálat světlo, teplo a energii, která nejednomu připomněla krásné chvíle strávené v průběhu celého týdne. Když se oheň trošku uklidnil a dovolil nám přisednou k němu blíže, mohl Cahik zrekapitulovat celý tábor, vyhlásit vítěze, udělit ceny a poděkovat všem zúčastněným. Nechyběl ani tradiční poslední soud vedoucích, kteří bez výjimky své nespravedlivé tresty splnili. Posledním činem, který bylo třeba vykonat, byla cesta zpátky do současnosti. Všichni tedy naposledy nastoupili do stroje času, naposledy nastavili kontrolky a páčky do správných poloh a naposledy prožili onen opojný pocit cestovatelů v čase. Ti nejodolnější a nejméně ospalí pak mohli ještě strávit několik kouzelných chvilek u ohně, aby se zaposlouchali do zvuku kytarových strun rozechvělých do těch nejkrásnějších tónů a písniček.
Poslední cesta časem se vydařila, a tak se všichni v sobotní ráno probudili v současnosti, v roce 2014 a na nástupu předali dychtivě čekajícímu Rapanovi stránky deníku. Mise tak byla splněna!Mise, která sice neprobíhala tak, jak se předpokládalo, ale která přinesla spoustu dobrodružství a zábavy. Mise, která cestovatele zavedla do divokého pravěku, zlatého věku egyptského, dobrodružné doby Divokého západu, na začátek 20. století i do období, která nás teprve čeká. Když se pak děti ve Vyškově loučily, zůstaly v nich snad spousty krásných vzpomínek a zážitků, které si budou pamatovat a které si třeba za rok zase zopakují. Na nějaké další dobrodružné misi…
