Již v prosince roku 2012 se na internetu objevil leták hledající odvážné ženy a muže na polární výpravu. Autorkou tohoto letáku byla Il Cahová, jejíž bratr – dvojče – vyrazil před několika měsíci na severní pól a dosud se nevrátil. Z obavy o jeho osud se tak Il snažila sestavit výpravu, která byla schopná pátrat po stopách jejího milovaného bratra.
Netrvalo tomu dlouho a na internetu se začaly objevovat medailonky dobrovolníků, kteří měli zájem se expedice účastnit. Šlo o velké odborníky ve svých oborech, kteří plánovali spojit záchranářskou misi s vlastní badatelskou činností. Do čela expedice byl postaven Cahik, zkušený geograf a kartograf, toho pak doplnil Milda – odborný zubotechnik, Rapan – expert na vysokoteplotní korozi, Bjetka – expertka přes logistiku, Sonik – lingvistka a znalkyně nejednoho cizího jazyka a Tom – kuchař schopný vařit v jakýchkoliv podmínkách. Později se k výpravě přidali i tři pomocníci, kteří měli především průzkumné úkoly – Libor, Zdenál a Zouhy. I s Il, která ve výpravě plnila též funkce léčitelky a ošetřovatelky, tak expedice čítala 10 členů.
Odjezd výpravy byl naplánován na sobotu 24. srpna z vyškovského vlakového nádraží a sami jsme byli zvědavi, kolik dalších dobrovolníků se k nám přidá. Nakonec jsme byli velice mile překvapeni, protože v základním táboře ve Vřesovicích se nakonec sešlo dalších 28 holek a kluků, kteří byli plní sil, energie a odhodlání. Na začátku bylo nutné těmto dobrovolníkům představit jednotlivé členy výpravy a seznámit je se svými badatelskými plány. Polárníci byli následně rozděleni do 3 skupin, přičemž jedné velel Cahik, druhé Milda a třetí podléhala Rapanovi.
Cíl byl jasný: získat co nejvíce informací o Norbertově výpravě, co nejlépe se vybavit a postupovat stále na sever.
Každý den měl svoje pravidla. Vstávalo se v 7:30 SPČ (severnopolní čas), přičemž budíček byl organizován různými badateli různými způsoby (píšťalkou, bubnem, tleskáním či kytarou). Následovala rozcvička (dle dětí „hrozná“ byla ta Liborova), ranní hygiena, snídaně a slavnostní nástup ve slavnostních tričkách a pod vlajícím praporem sokolským.
Náplní dopoledních aktivit bylo zdokonalování se v nejrůznějších dovednostech, které by každý polárník měl umět a znát. Učili jsme se vázat uzly, šifrovat a luštit zašifrované zprávy, dělat ohně, orientovat se v mapě, zacházet s buzolou a znát základy zdravovědy.
Po svačině vypukly soutěže jednotlivců v nejrůznějších odvětvích počínaje plaváním (vzhledem k počasí na suchý způsob), běháním, hbitostí, horolezeckými schopnostmi přes tábornické dovednosti (uzlování, orientace s buzolou, sekání, řezání, vaření na ohni) a konče modelováním z hlíny, tvorbou koláží, psaním příběhů a básniček v eskymáčtině či řešením kvízů.
Unaveným a hladovým polárníkům pak jistě přišel k duhu delikátní oběd z dílny kuchaře Toma profesionálně vydávaný Zdenálem (s jednou rukou v kapse). A po dobrém obědě se má odpočívat, takže více než na hodinu měli všichni zasloužený polední klid, který každý trávil dle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Řádně odpočati jsme všichni byli připraveni na odpolední program, během kterého bylo potřeba přinést dřevo na večerní oheň a dílem jednoho z oddílů jej i zkonstruovat. Zbylé oddíly pak nejčastěji trávily odpolední čas hrou různých míčových her, neboť počasí nebylo nakloněno koupacím aktivitám.
Po odpolední svačině nastal vrchol táborového dne – celotáborová hra. První den bylo nutné otestovat si různé schopnosti potřebné k postupu směrem k severnímu pólu. Následovalo shánění zásob na dlouhou cestu. Jelikož jsme čas od času narazili na nějakou eskymáckou vesnici, bylo možné vydělat si zde nějaké peníze a za ty si nakoupit další potřebné věci na cestu. A jak jsme se víc a víc blížili k severnímu pólu, snažili jsme se také zjistit a zapamatovat si co nejvíce informací o hledané ztracené výpravě.
Každý den byl ukončen slavnostním ohněm, u kterého byly vyhodnoceny jednotlivé hry i soutěže a byl připraven veselý program protkaný zpěvem táborových písniček za doprovodu kytarového dua Rapan & Sonča. Jelikož se u ohně všichni chovali vzorně, byli polárníci odměněni krátkými pověstmi z českých hradů a zámků, které jim u hřejivého ohně četla Ila. Tím byl den u konce, všichni ulehli do svých spacáků a jen ti, kteří byli vybráni na noční hlídku, byli ze svých poklidných spánků vyrušeni.
Poměrně poklidný průběh polárního putování nám narušilo pouze neočekávané noční praskání kry, které nás donutilo krátký úsek cesty postupovat velice opatrně po tmě a po jednom. To však stateční polárníci zvládli naprosto bravurně, a proto ani tato komplikace velké problémy nezpůsobila.
Při pobytech v eskymáckých vesnicích jsme se také dostali k dopisům od Norberta směřovaných Ile. Ta je v tábořišti přede všemi přečetla a my se tak dozvěděli o těžkých osudech hledané výpravy. Poslední zmínkou v dopise bylo místo zvané Hroby, a proto jsme se tam druhého dne vydali. Cestovali jsme po oddílech a poznávali krásu severnopolní fauny a flóry. Na Hroby jsme nakonec úspěšně dorazili všichni, rozdělali zde oheň a uvařili si báječnou gulášovku v kotlících a ešusech. Zároveň se zde našel i dopis od Norberta, který – ač unaven a vysílen – pokračoval dále ve svém snu.
Bylo tedy rozhodnuto. Jednu noc jsme přespali v tábořišti po švédské výpravě a ve čtvrtek 29. srpna 2013 jsme s prvními ranními paprsky vyrazili směr severní pól. Postupně jsme ukrajovali poslední chybějící kilometry vedeni Cahikem, jenž se orientoval podle sextantu. Přesně v 7:48 SPČ se nám to podařilo – dosáhli jsme nejsevernějšího místa zeměkoule!
Poznat přesnou polohu severního pólu nebylo obtížné, neboť na něm vlála velmi pošramocená a potrhaná vlajka s moravskou orlicí patřící Norbertově výpravě. Bylo tedy zřejmé, že tohoto místa dosáhli. Zástupci jednotlivých oddílů zapíchli do ledové kry oddílové vlajky a všichni si mohli vyzkoušet vykřiknout ono opojné DOBYT! Pátrání po okolí přineslo své ovoce – konkrétně kusy oblečení a přívěšek, který patřil nepochybně Norbertovi a jeho výpravě. Jaký však byl osud ztracené výpravy? To byla otázka, na kterou se jednotlivé oddíly pokusily odpovědět v kratičké zprávě. I když jsme byli na nejsevernějším místě matičky Země, přivítal nás pól hřejivými slunečními paprsky a plně nám tak vynahradil předešlé dny zmáčené dešťovými kapkami.
Hlavní cíl našeho snažení byl splněn, a proto se cesta zpět na jih (ono se ze severního pólu ani jinam jít nedá, jak odborně popsal Jára Cimrman a názorně ukázal Rapan) nesla ve znamení odpočinkových a zábavných aktivit.
U čtvrtečního ohně se konala soutěž o nejlepšího pěvce a pěvkyni mezi polárníky, o jejíž spravedlnosti rozhodovala nezávislá odborná porota složená ze členek ruské, finské a norské polární výpravy. Polárníci soutěžili ve zpívání, poznávání písniček či celooddílového předvádění eskymáckého bojového pokřiku po skolení ledního medvěda.
Čas však plynul mílovými kroky a než jsme se nadáli, byl tu pátek. Na programu byly 1. vřesovické zimní olympijské hry zahájené zapálením olympijského ohně řeckou nymfou Bjetkou. Soutěžilo se v biatlonu, curlingu a bobování. Napínavá zápolení vynesla do velkého finále 6 nejlepších, kteří se pak utkali v obřím slalomu na lyžích. Vítězové byli slavnostně dekorování na stupních vítězů.
Vše se tak pomaličku blížilo k velkému táborovému vyvrcholení. Již od rána pracovali statní muži pod vedením Cahikovým na konstrukci monumentální hranice. S úchvatnou rychlostí a brilantní přesností rostlo patro po patru a než zapadlo slunce za obzor, tyčila se v ohništi ona nádherná geometricky dokonalá hranice.
A když slunce dalo i pátečnímu dni své sbohem a vystřídalo se ve svém panování s měsícem, nastal čas přesunout se k závěrečnému ohni. Hranice byla zapálena ze čtyř světových stran pomocí fagulí a za zpěvu Vlajky předváděla jedinečné dechberoucí ohnivé představení, ve kterém se snoubilo zápolení plamenů, praskání dřeva a hřejivý žár, který hřál ruce, barvil tváře a těšil u srdce. V této nádherné kulise pak byly vyhlášeny výsledky celotáborového zápolení, vybrání ti nejoblíbenější z řady polárníků, polárnic i vedoucích a zhodnocen celkový průběh táborového týdne. Na závěr byli navíc všichni vedoucí odsouzeni a museli se přede všemi zpovídat ze svých činů. Svými tresty se pak nejen vykoupili, ale zároveň všechny pobavili, takže přísné a jako vždy zcela nespravedlivé porotě tyto absurdní a vykonstruované procesy byly odpuštěny.
Sedmkrát jsme se šli ve Vřesovicích spát, sedmkrát jsme se probudili, a proto už nezbývalo nic jiného, než si všechno sbalit a naposledy zamávat tábořišti. Zamávat hangáru, kde se polárníci každý den plnili Tomovými dobrotami a který nám jednou poskytl večerní azyl, když venku pršelo. Zamávat náměstíčku, které hostilo nejrůznější sportovní zápolení a nesčetně zábavných chvil. Zamávat stožáru, jenž každý den hrdě nesl sokolskou vlajku, která pyšně plápolala ve větru. Zamávat ohništi, které bylo místem, kde jsme se každý večer sešli a hodnotili celý den. Zamávat týdnu, který sice přinesl dny zkrápěné deštěm, ale také – a především – spoustu nezapomenutelných chvil, nových zážitků i přátel a vzpomínky, které zůstanou ve srdcích všech těch, kdož se s námi vydali na tuto dobrodružnou a úspěšnou polární výpravu na nejsevernější bod zeměkoule. Severní pól byl dobyt!
